Přání dětské duše

Jsem učitelka  a svoji "práci" mám ráda. Někdy bývám unavená a mívám pocit, že mé snažení neodpovídá výsledkům. Přesto mi dává moje práce smysl  a věřím, že ta semínka, která zasívám, možná jednou vzklíčí. Možná vyrostou jinak, než jsem si myslela, přesto věřím, že otisk mého působení se nějakým způsobem zviditelní.To mi dává sílu a odhodlání působit i tam, kde to na na první pohled vypadá jako marné snažení. Možná ta "půda" nevypadá úrodně, ale já věřím, že jakékoliv sdělení, které je naplněné láskou a moudrostí,  pomáhá utvářet představy dětské duše o smyslu své přítomnosti dnes a tady - v naší době.

Přicházejí duše, které s "pozemskostí" nemají příliš zkušeností. Děti indigové, kříšťálové,  duhové... Pro planetu přínos, pro učitele něco, co jen stěží dokáže zařadit, "vychovat" a někdy i mít rád. Chápu. Mám jich své třídě více... Na první pohled to je "těžká práce". Ale já děkuji, že si mě vybraly a děkuji za tuto zkušenost.

Můj přitel Bořek Šubrt mi před časem poskytl zajímavý text přinášející rady ohledně výchovy našich dětí. Tento text sepsal ve snaze nabídnout rodičům rady jak působit při výchově dětí s ohledem na jejich přání a tužby tak, aby nebyla narušena jejich přirozenost a narušen jejich vývoj. A - ať už nové duše přicházejí z různým dimenzí nebo jsou zde již po mnohé životy, domnívám se, že všechny mají podobná přání.

Přání dětské duše

1. Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že bych neměl dostat všechno, oč si řeknu - já vás jen zkouším.

2. Nebojte se být přísní a pevní. Mám to raději a cítím se pak bezpečněji.

3. Nedovolte, abych si vytvořil špatné návyky. Musím se spoléhat na vás, že je odhalíte a odstraníte jako plevel ze zahrady mé duše.

4. Střežte důstojně moji pravdomluvnost jako velký poklad pro mou duši. Svět mi dává mnoho příležitostí ke lhaní a já nerozeznám dobro a zlo.

5. Nedělejte ze mě menšího než jsem. Bráníte tím mému růstu.

6. Naučte mě pracovat, abych se naučil vážit si věcí.

7.Nevnucujte mi, že mé chyby (hříchy) jsou těžké. Nabourává to můj smysl pro hodnoty.

8.Nenechte se příliš vyvést z míry, když řeknu, že vás nemám rád(a). Není to projev mé duše, ale vynalézavost ega, které nebylo zkroceno.

9. Nechraňte mě před všemi následky mého jednání. Potřebuji se někde naučit zodpovědnosti.

10. Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám. Dokáži se s nimi vyrovnat a jsou školou pro můj život.

11. Nesekýrujte mě. Musel bych se bránit tím, že budu "hluchý" a budu dělat "mrtvého brouka".

12. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte si, že se cítím podveden a dáváte mi špatný příklad, když je nesplníte.

13. Buďte důslední v kontrole úkolů, které mi uložíte a nepokoušejte mou nadměrnou poctivost. I bez toho jsem vystaven mnohému pokušení světa.

14. Neříkejte mi, že mě nemáte rádi. I když někdy dělám příšerné věci - lžete sobě i mně.

15. Neříkejte, že mé obavy a strach jsou hlouposti.  Pro mě jsou hrozivě skutečné a hodně pro mě znamená, že se mi snažíte porozumět.

16. Najděte si každý den večer chvilku, abychom  si navzájem řekli, co jsme udělali dobrého i špatného a vzpomněli v duchu a lásce na své blízké. Křesťané tomu říkají modlitba.

17. Nikdy si nemyslete, že je pod vaši důstojnost se mi omluvit, když mně ublížíte. Dáváte mi dobrý příklad a  po upřímné omluvě vás mám ještě radši.

18. Nezapomínejte,  jak rychle  dospívám. Nepropaste prosím šanci vychovat ze mne krásného člověka. Času ubývá každým dnem.

19. Úsměv, pohlazení a obejmutí jsou pravé dary, po kterých toužím - které mě budou provázet až  na onen svět.

20. Nezapomeňte, že nemohu dobře vyrůstat bez spousty lásky a laskavého porozumění. Ale to vám nemusím říkat, že ne?

Svět bez vaší lásky je pro mě jako země bez slunce

Stavba x svatba

Stejná písmenka, rozdílná slova a přesto mnoho podobností a shod.

     Děti dostaly za úkol z rozházených písmenek sestavit slova a doplnit správné i/y v jejich koncovce. A ejhle; ze stejné skupinky písmenek někteří žáčci sestavili slova dvě - STAVBY a SVATBY. Začali jsme se nad podobností těchto slov zamýšlet. Brzy jsme zjistili, že nejen stejnost písmenek, ale i významová shoda se dá nalézt. Postupně jsme nacházeli souvislosti mezi těmito slovy a byla jsem velmi překvapena, jak desetileté děti dokázaly své postřehy a svá tvrzení odůvodnit.

     Když teď sepíšu všechny dětské postřehy, možná vás překvapí přemýšlivost a moudrost našich dětí.

    Manželství, které vzniká v den svatby, je také takovou stavbou, která, má-li kvalitní základ, má předpoklady k trvalosti a jen tak něco ji nenaruší. Jedna věc je základ - jak manželského partnerství, tak stavby ve smyslu dům, budova. Ano, kvalitní položení základních kamenů je velmi důležité, ale i poté, co je dům postaven, je třeba o něj pečovat. Pokud bychom dům zanedbávali, začal by chátrat a pustnout. Nechceme-li toto dopustit, musíme se o dům pravidelně starat a pečovat o něj. A stejné je to s manželstvím. Má-li být spokojené a radostné, je třeba věnovat mu čas a energii a snažit se o vzájemné pochopení a porozumění, hovořit o svých představách a snažit se najít způsoby, jak tyto představy k oboustranné spokojenosti realizovat. Že to není vždy snadné? To je pravda. Ale stojí to určitě za to a to především tam, kde není již jen muž a žena, ale maminka, tatínek a děti.Lidem se dobře žije v čistém pěkném domě, děti jsou šťastné a spokojené v rodině, kde je přítomna láska, empatie a cit. Starejme se tedy prosím nejen o hmotné stavby. Snažme se pro své děti vytvořit klidné a pohodové prostředí, v dětství a v době dospívání poskytněme ten správný vzor, aby jednou i naše děti dokázaly zodpovědně budovat nejen stavby z cihel a malty, ale též žít dlouhodobá partnerství. Neutíkat od rozdělané práce - neodcházet z rodiny mnohdy i při drobných neshodách.....

     Co říci závěrem? Jak uzavřít toto pojednání? Domnívám se, že hmotnému rozměru našich životů  (hmotným stavbám) bychom neměli věnovat více prostoru než tomu nehmotnému ( vztahy a snaha o porozumění, duchovní nazírání a hledání souvislostí...).  Uvést obě tyto stránky našich životů do rovnováhy... Možná se miska vah občas vychýlí určitým směrem, ale ve výsledku - jde o rovnováhu a její zachování ve všech oblastech života. Pokud dokážeme tento rovnovážný stav najít a udržet, máme předpoklad k radostnému a spokojenému bytí. A o to se přeci všichni snažíme.

    Přeji nám všem, aby se nám to dařilo. Abychom každodenně nalézali rovnováhu a svým dětem tak ukázali, že je to možné a potřebné.


Slušnost či poslušnost?

     K úvaze nad podobností těchto dvou slov mě vede osobní zážitek, skrze který jsem se začala zamýšlet nad tím, do jaké míry mají tato slova i významovou podobnost. Když oddělím předponu po od slova slušnost, nabývám dojmu, že slušnými se staneme až poté, co ............. A co je na místě vytečkovaného prostoru? Pochopila jsem, že u mě to byl strach z nepřijetí, obava z trestu a vnímání nelásky. Stala jsem se slušnou až možná přes míru, až jsem přestala být sama sebou. Přizpůsobila jsem se požadavkům okolí. Tak moc jsem toužila po lásce a ocenění, že jsem se nechala zatlačit do pomyslného kouta a trvalo dlouho, než jsem z toho kouta dokázala vzpřímeně vyjít do života.

     V žádném případě nechci zpochybňovat, že "být slušný" k lidem ve svém okolí, v rodině a k sobě samotným, je nesprávné. Stále věřím, že "s kloboukem v ruce projdeš celý svět", jak říkával první československý prezident T.Q.Masaryk. Ale přesto. Zamyslete se někdy v tiché chvilce rozjímání, co vy byste vložili do místa mezi po a slušnost. Pokud zjistíte, že i u vás je tam skryt nějaký pocit, nějaká výrazná emoce či dokonce nějaký zážitek z dětství, ve kterém nebyla láska, ale spíš strach a obava z odmítnutí a nepřijetí, pak poproste světelnou energii Lásky o pročištění těchto negativních pocitů a pokud se vám ukáže i někdo, kdo za těmito vašimi pocity skrývá, odpuste mu prosím a věřte, že jinak to neuměl.

     Mé děti se ke mně někdy "nechovají dostatečně slušně". Nemají problém sdělit mi i věci, které mě v první chvíli občas i zaskočí. Jsou upřímné a své názory mi říkají zcela otevřeně. Někdo by možná řekl, že jsou neslušné. Ale já si uvědomuji, že nemají strach reagovat podle své přirozenosti a na základě svého vnímání reality a jsem tomu ráda.

     Ano, držme se pravidel slušného chování, ale buďme také sami sebou a beze strachu vyjadřujme, jak se cítíme a co skutečně chceme.


     

Čínský příběh

(z knihy T. d´Ansembourg Přestaťe být hodní, buďte sami sebou)

     Chudý Číňan vzbuzoval závist nejbohatších lidí kraje, protože měl neobyčejného bílého koně. Pokaždé, když mu za zvíře nabízeli celé jmění, stařec odpovídal:"Ten kůň je pro mě mnohem víc než jenom zvíře, je to můj přítel, nemohu ho prodat."

     Jednoho dne kůň zmizel. Sousedé se sešli před prázdnou stájí a říkali, co si o tom myslí: "Ty hlupáku, mohls vědět, že ti to zvíře ukradnou. Proč jsi ho neprodal?" Takové neštěstí!" Vesničan byl ovšem obezřetnější: "Nepřehánějte. Zůstaňme u toho, že kůň už není ve stáji. To je fakt. Všechno ostatní je pouze vaše hodnocení. Jak máme vědět, je-li to štěstí či neštěstí? Známe jenom částečku toho příběhu. Kdo ví, co se přihodí?"

    Lidé se starému muži vysmáli. Už dávno ho považovali za prosťáčka. O čtrnáct dní později se bílý kůň vrátil. Neukradli ho, prostě si vyběhl na svobodu a přivedl s sebou ze svého výletu tucet divokých koní. Vesničané se znovu seběhli:

     "Měls pravdu, nebylo to neštěstí, ale požehnání."

     "Až tak daleko bych nezacházel," odpověděl vesničan. "Spokojme se s konstatováním, že se bílý kůň vrátil. Jak máme vědět, je-li to štěstí nebo neštěstí? Je to jenom epizoda. Můžeme snad vědět, o čem je kniha, když si přečteme jen první větu?"

    Vesničané se rozešli s přesvědčením, že starý muž mluví z cesty. Přijít k tuctu krásných koní - to byl nesporně dar z nebes. Copak by to někdo mohl popírat? Vesničanův syn začal divoké koně cvičit. Jeden z nich ho povalil na zem a podupal. Vesničané opět přišli vyjádřit své názory:"Chudáku! Měls pravdu, ti divocí koně ti žádné štěstí nepřinesli. Zmrzačili ti jediného syna. Kdopak se o tebe na stará kolena postará? Jsi opravdu k politování."

     "Počkat," řekl vesničan, "ne tak rychle! Můj syn nemůže hýbat nohama, to je všechno. Kdo může říct, co nám to přinese? Život se nám ukazuje po malých částech, nikdo nemůže vědět, co přinese budoucnost."

    Po nějakém čase vypukla válka a všichni mladíci z vesnice, až na zmrzačeného syna, byli odvedeni do armády.

    "Starý muži," naříkali vesničané, "měls pravdu, tvůj syn už sice nemůže chodit, ale zůstal s tebou, zatímco naši synové šli na jistou smrt."

    "Prosím," odpověděl vesničan, "nesuďte kvapně. Vaše syny odvedli do armády, můj zůstává doma a to je vše, co o tom můžeme říct. Jedině Bůh ví, je-li to dobře nebo špatně."